Choď na obsah Choď na menu
 


Ostatné rodu poicephalus

15. 1. 2009
Již v mládí mi silně učarovala Afrika s jejími pláněmi plnými nádherných exotických zvířat, rostlin a dobrodružstvím vonící kulturou. Snad to bylo i tím, že Africe bylo tehdy věnováno více pozornosti v televizi či tisku než jiným částem světa. Dodnes si vzpomínám, na nádherný zážitek, když jsem pod vánočním stromečkem objevil knížku o afrických zvířatech. Později jsem si samozřejmě kupoval vše co o přírodě a exotických krajinách vycházelo a po hříchu byla tématem většiny knih „Mzuri Africa“, „nádherná Afrika“. Nesmazatelně se na mé generaci „podepsal“ zakladatel safari ve Dvoře Králové Josef Vágner svou sérií dokumentů a řadou poutavých knih. Tyto okolnosti tedy patrně stály u zrodu mého vztahu k Africe. Jasným řízením osudu tedy bylo, že vůbec prvními papoušky, které jsem si koupil a se kterými jsem začínal svou chovatelskou kariéru byli agapornisové. Podobně jako každý chovatel jsem i já postupně vystřídal celou řadu různých druhů, ale nevzpomínám si, že by u mne někdy chyběli papoušci pocházející z afrického kontinentu. Když jsem pak o několik let později získal pár papoušů senegalských a za necelého půl roku se od nich dočkal mláďat, bylo patrně definitivně rozhodnuto a od té doby jsou „afričani“ mou tak říkajíc srdeční záležitostí. Afričtí papoušci rodu Poicephalus Úvod Většina z více než 350 druhů papoušků obývá australsko-oceánskou oblast a Nový Svět od Chile po Texas. Oba největší kontinenty – Asie a Afrika – jsou domovem 42 druhů, z nichž pouhých 19 žije na africké pevnině a dva druhy jsou endemity na Madagaskaru a několika přilehlých ostrovech. Kromě jednoho druhu alexandrů (Alexandr malý, Psittacula krameri), je to 9 druhů rodu Agapornis, asi nejznámější a jeden z nejinteligentnějších papoušků p. šedý či také žako (Psittacus erithacus) a 9 druhů papoušků rodu Poicephalus, kterým bych chtěl věnovat malou sérii článků. Rod Poicephalus, Swainson 1837 Papoušci dlouhokřídlí Čeleď Psitacinae Rod Poicephalus - zahrnuje celkem 9 druhů a 25 poddruhů. Někteří autoři jej dál dělí ještě na dvě skupiny/podrody tzv. superspecies a to především na základě velikosti a zbarvení peří. Prvním podrodem je „Poicephalus robustus-Superspecies“, do kterého náleží papoušek kapský (Poicephalus robustus) a p.konžský (Poicephalus gulielmi). Druhou skupinou je „Poicephalus meyeri-superspecies“ zahrnující zbývajících sedm druhů. Názory se poněkud liší jen na zařazení p. žlutočelého (Poicephalus flavifrons). Velikostí se podobá druhům z první skupiny, ale obvykle bývá řazen do druhé superspecie. Výrazně se od ostatních druhů liší i nároky na životní prostředí. Papoušci dlouhokřídlí jsou středně velcí ptáci velikosti od 22 do 33 cm při váze 100 až 400g. Převládající barvou opeření jsou různé odstíny zelené a hnědé, případně kombinace obou barev. Variabilní až částečně celkové zbarvení je doplňováno nápadnými znaky na hlavě, křídlech, nohách, spodní i svrchní polovině těla; žlutými u p.hnědohlavého (P.cryptoxanthus), kombinací žluté a modré u p. žlutotemenného (P.meyeri) a p.hnědého (P.rüppelli) žlutými až oranžovými či červenými u zbývajících druhů. Všichni papoušci tohoto rodu mají typicky podsaditou postavu, výraznou hlavu s nápadným mohutným zobanem a dlouhá křídla dosahující až na konec krátkého, hranatého ocasu. Společným znakem všech druhů je rovněž holé oční okruží a ozobí. Několik zvláštností vykazuje anatomie lebeční kosti. U většiny druhů jsou obě pohlaví zbarvena stejně, u některých je tzv. částečný pohlavní dimorfismus a jen u dvou druhů obývajících suché oblasti - p. červenobřichý (P.rufiventris) a P.rüppelli - lze bezpečně určit pohlaví podle vnějších znaků. Zajímavostí je i fakt, že P.rüppelli patří k těm nemnoha ptačím druhům, u kterých je samička nápadněji zbarvena než sameček. Mláďata se podobají svým rodičům, ale barva jejich peří je matnější a oční duhovka tmavá. Znaky v opeření buďto chybí úplně nebo jsou málo výrazné. Rozšíření 24 poddruhů obývá rozsáhlé plochy africké pevniny, jen poddruh p.hnědohlavý zanzibarský (P.cryptoxanthus zanzibaricus) žije na ostrovech Zanzibar a Pemba v Indickém oceánu východně od Tanzanie. Obecně lze říci, že papoušci dlouhokřídlí žijí na jih od Sahary až po okolí města Port Elisabeth v JAR. Výjimku tvoří nižší polohy v Etiopii, pás podél pobřeží v Somálsku, souvislé uzemí v Namibii, Botswaně a JAR a střední až západní část po obou stranách rovníku, kde se vyskytuje několik izolovaných populací „Poicephalus robustus – superspecies“. Nejseverněji – v Eritrei - žije papoušek žlutotemenný čadský (P.m. meyeri) – oblast výskytu dosahuje zhruba 17o severní šířky. Nejjižněji žijícím druhem je papoušek kapský. Výskyt nominátní formy p.kapský jižní (P.r. robustus) dosahuje 33o jižní šířky, JAR. Rozsah výskytu od severu na jih je zhruba 5.500km. Není zahrnuta izolovaná populace papouška žlutotemenného mosambického (P.m. transvaalensis) žijící v okolí města Port Elisabeth. Předpokládá se totiž, že jde o ptáky uprchlé ze zajetí nebo obchodníkům při transportu. Nejvýchodnějším druhem je papoušek červenobřichý malý (P. rufiventris pallidus) žijící v Somálsku, nejzápadnějším papoušek senegalský západní (P.s. senegalus), jehož oblast výskytu dosahuje pobřeží Atlantického oceánu. Vzdálenost východo-západního rozšíření je ca. 7.000km. Ve výskytu jednotlivých druhů jsou velice výrazné i výškové rozdíly. Zatímco papoušek hnědohlavý obývá krom jiného i mangrovové porosty přímo na pobřeží oceánu, papoušek žlutočelý byl pozorován až v nadmořské výšce 3.800m (Fry, Keith a Urban, 1988). Z 9 druhů žijí 4 (P.robustus, P.gulielmi, P.meyeri, P.rufiventris) po obou stranách rovníku, 3 (P.senegalus, P.crassus, P.flavifrons) jen severně a 2 (P.cryptoxanthus, P.rüppelli) výhradně jižně od rovníku. Nejrozsáhlejší oblast výskytu - na východě, v centrální části a na jihu kontinentu - má šest poddruhů papouška žlutotemenného. Naopak nejmenší areál má papoušek žlutočelý, který žije v deštných lesích etiopských náhorních rovin. V přírodě Papoušci dlouhokřídlí obývají velice rozmanité klimatické a vegetační zóny. Hlavním klimatickým rysem jsou celoročně poměrně vysoké teploty, pravidelné (deštné lesy) či periodické srážky střídané obdobím sucha (savany a suché oblasti) a celoročně téměř stejné množství denního světla, které vzhledem k rychlému západu slunce a krátkému setmění činí téměř “na chlup” přesně 12 hodin. Škála vegetačních pásem zasahuje vysokohorské náhorní plošiny Etiopie, Tanzanie a Keni, otevřené a galeriové lesy východoafrických plání, suché a polosuché savany a buš jižně od Sahary a v jižní části výskytu (Namibie, JAR), smíšené zemědělsky využívané krajiny hlavně v oblasti Guinejského zálivu (Senegal až Nigerie), tropické deštné pralesy rovníkové Afriky a dokonce i mangrovové lesy na pobřeží Mosambiku. Vezměte si někdy k ruce nějaký podrobnější atlas a podívejte se na mapu výskytu v souvislosti s geografickou tvářností krajiny. Velice záhy zjistíte, proč je místy populace izolovaná a proč se některé druhy/poddruhy nikdy nekříží. Většina druhů je vázána na určitý biotop a pokud je v oblasti výskytu např. vysoké pohoří, znamená to pro ně v podstatě nepřekonatelnou překážku. Myslím, že se vyplatí trochu se nad způsobem života zamyslet při čtení obecných informací o výskytu v přírodě a třeba i podle toho zařídit i volieru (ptáci savan mají určitě jiné nároky na světelné podmínky než ti, kteří žijí v pralesích). Zatím nebylo zjištěno žádné pevné období rozmnožování. Papoušci (obecně celý rod) vzhledem k ohromnému areálu, který obývají, hnízdí prakticky po celý rok. Je ovšem téměř jisté, že doba rozmnožování je přímo spjata s příchodem období dešťů. V té době totiž mají rodičovské páry zaručen dostatek potravy nutný k odchovu mláďat. Počet deštivých měsíců v oblastech Tropické deštné pralesy 9 Vlhké lesy a vlhké savany 7-9 Suché lesy a suché savany 4-7 Buš a trnité lesy 2-4 Polopouště a pouště 2 K hnízdění využívají přírodních dutin v kmenech a větvích stromů, rovněž si upravují dutiny po datlech a vousácích. Zajímavostí je, že p. červenobřichý si buduje hnízda kromě dutin stromů i v termitištích a stavbách stromových termitů. Typické pro celý rod je, že papoušci využívají dutiny s mnohem menším vnitřním prostorem, než je tomu u ptáků dané velikosti obvyklé. Snůšku tvoří zpravidla 2-4 vejce, inkubační doba 28 dní, mláďata jsou po narození pokrytá světle šedým chmýřím a hnízdo opouštějí kolem 70. dne života. Rodičovské páry uzavírají podobně jako většina papoušků svazek na celý život a ke změně partnerů dochází jen v případě úmrtí jednoho z nich. Papoušci dlouhokřídlí jsou sociální ptáci, kteří mimo období hnízdění žijí v malých rodinných skupinkách či hejnech o 3-15ti jedincích. Výjimečně lze spatřit při lokálně bohaté potravní nabídce na jednom místě 30 až 50 ptáků. V závislosti na zdrojích potravy se během roku potulují po rozsáhlých oblastech, ale obecně lze říci, že jsou to ptáci místně stálí. Jejich let je rychlý a přímý s ráznými údery křídel. Za letu se ozývají drsným kovovým kontaktním voláním, které pomáhá udržovat hejno pohromadě. I za letu se drží ptáci jednoho páru v rámci hejna těsně u sebe. Létají většinou v menších výškách zhruba v úrovni korun stromů. Přednost dávají zalesněným oblastem např. podél vodních toků, otevřeným krajinám se spíše vyhýbají. Jsou zdatnými letci o čemž svědčí skutečnost, že při vyhledávání potravy urazí veliké vzdálenosti. Žádnou zvláštností pro ně není ani 90-100km za jediný den. Během žraní a ve fázi odpočinku jsou tiší a s ohledem na zbarvení je lze v korunách stromů velice těžko objevit. Přiblížit se krátkou vzdálenost k těmto velice plachým (platí pro celý rod) papouškům je podle všech autorů nesmírně těžké až téměř nemožné. Oblasti rozšíření jednotlivých druhů se místy překrývají, přičemž se podle dosavadních poznatků jednotlivé druhy nekříží. Naopak se vzájemně snaží prosadit na úkor druhého = konkurenční boj o hnízdní a potravní teritoria. Potrava Hlavním potravou papoušků dlouhokřídlých jsou semena a plody stromů v různém stádiu zralosti. Výzkumy prokázali, že se v přírodě živí hlavně semeny akácií (Acacia spp.), jehličnanů (Podocarpus spp.), baobabů (Adansonia spp.) a břesovce (Celtis africana). Většina z nich má velký obsah tuku (až 15%) a jsou tedy cenným zdrojem energie. V této souvislosti stojí za úvahu srovnání s krmením papoušků rodu Ara. Krmení pro ary v zajetí obsahuje s ohledem na složení potravy v přírodě mnohem větší procento tučných semen a ořechů než dostávají ostatní papoušky. Jednoznačně bylo prokázáno, že v případě, kdy jim byla podávána strava s nižším obsahem tuků, přestali arové hnízdit a začali opět po několika sezónách, kdy se chovatelé vrátili k původnímu složení krmení s vyšším podílem olejnatých semen a ořechů (R.Low, 2000). Potravní škála dále zahrnuje ořechy, bobule, plody (fíky, olivy, švestky, datle), pupeny, květy a mladé výhonky nejrůznějších stromů. Za zvláštní zmínku stojí listy stromů mopane(?), které obsahují 12,5%! proteinu. Pro srovnání - vysoké procento proteinů obsahují z běžného krmení luštěniny, ovšem ty je nutno před podáváním kvůli obsahu inhibitorů povařit (naklíčení nestačí). Několikrát bylo pozorováno, že papoušci vyhledávali květy stromů a prokazatelně sbírali pyl a nektar. Potřebu živočišných bílkovin kryje hmyz a jeho larvy, které konzumují společně s květy. Přeměna původní krajiny na zemědělskou je sice na mnoha místech vytlačila z oblastí původního výskytu, ale na druhou stranu poskytla nové zdroje potravy. Ovocné plantáže (banány, pomeranče, jablka,..) a pole (kukuřice, čirok, cukrová třtina, obilí, podzemnice olejná) napadají v době zrání ve velkých hejnech a místy způsobují značné škody na úrodě k velké nelibosti místních obyvatel, kteří na papoušky často pohlíží jako na škodnou. V péči člověka Papoušci dlouhokřídlí jsou celé Evropě jedněmi z nejčastěji dovážených odchytových papoušků a to hlavně „díky“ p. senegalským. Ti jsou pravidelně nabízeni již několik desetiletí za poměrně nízké ceny a jejich popularita stále neklesá, spíše naopak. V nedávné minulosti se na trhu příležitostně objevovali p. žlutotemenní, několikrát p. červenobřiší a p. hnědí, nyní se mnohem častěji dováží p. konžští (dva poddruhy). Vzácně byli dovezeni i p. kapští (v posledních dvou letech je po delší době dovezly tři importéři). V loňském roce jedna tuzemská firma uskutečnila prvé dva dovozy p. hnědohlavých. Všichni autoři se shodují na tom, že do Evropy nebyli dosud dovezeni p. žlutočelí a p. niamští (P.crassus). Tento údaj mi potvrdilo i několik chovatelů z Německa, Holandska a Dánska. Podle mých informací (osobní sdělení) si oba jmenované druhy před několika lety dovezl jeden chovatel u nás, ale po krátké době mu byli odcizeni. Starší dovozoví ptáci jsou velice plaší a nejsou vhodní na ochočení i když je jako takové mnozí prodejci nabízí. Zato mláďata, především ručně dokrmená, jsou mazlivá, přítulná a na ochočení perfektní. Naučí se také velice pěkně „mluvit“. Z tohoto důvodu a vzhledem k cenové dostupnosti je také jedním z nejžádanějších druhů na ochočení již léta p. senegalský, pro svoje vlohy a charakter blízký např. p. žako (Psittacus erithacus) občas nazývaný „malý velký papoušek“. Můj tip blízké budoucnosti je p. konžský. Osobně věřím a troufám si tvrdit, že vzhledem k vzrůstajícímu počtu odchovaných mláďat, jejich postupné popularizaci a díky nižší ceně může v brzké době začít konkurovat papouškům žako. K chovu je nejvhodnější kombinovaná voliera s temperovanou vnitřní částí (2x1x2m) a podobně velkým přilehlým venkovním výletem. Někteří chovatelé nedoporučují velké voliery pro ptáky z odchytu, protože jsou plaší a při vyrušení se mohou v panice při prudkém letu, který ve velkém prostoru naberou, těžce poranit nárazem do pletiva. Já mám venkovní výlety 4x1x2m a přestože vlastním několik odchytových párů, nikdy jsem podobnou zkušenost naštěstí neudělal. Odchovu bylo mnohokrát docíleno i ve větších klecích (p. senegalské jsem již několikrát odchoval v klecích 150x100x100cm a 150x50x100cm). Konstrukce klecí i volier by měla být kovová se silnějším pletivem. Papoušci dlouhokřídlí jsou náruživými „dřevorubci“ a dřevěné díly voliery jim poskytují vítanou příležitost k vyžití. Částečně se mohou odreagovat při pravidelném předkládání čerstvých větví k oštipování, které dáváme alespoň jednou týdně. Hnízdní budky se osvědčili spíše menších rozměrů (patrně souvislost s velikostí dutin v přírodě). Vhodné je nabídnout papouškům na výběr více budek různých typů. Některé páry dávají přednost budkám zavěšeným horizontálně. Mě se osvědčily hlavně u p. senegalských a tuto skutečnost mi potvrdili i někteří další chovatelé. Mírně šikmo zavěšeným budkám u mne dali přednost i p. kapští a p. konžští. Složení chovného páru je nejvhodnější přirozeným výběrem z více kusů, což je vhledem k přijatelným cenách většiny druhů relativně dostupné. Při společném umístění více dospělých jedinců pozor na agresivitu dominantních ptáků! Zejména pokud do voliery umístíme hnízdní budky, dochází často k napadání slabších samců a dokonce i samic. Takto mi dominantní pár p. žlutotemenných zabil samce a těžce zranil samici; k napadání docházelo ve skupině p. hnědohlavých (bez budky) a podobnou zkušenost (budka vyvěšena) jsem udělal např. i u p. žako. Agresivitu papoušků dlouhokřídlých mi potvrdili i importéři (Ptáčník, Šimon). Základem krmení, které podávám svým papouškům dlouhokřídlým, je směs semen složená z bílé a žíhané slunečnice, kardi, pohanky, kukuřice, pšenice, ječmene, ovsa, čiroku, dýně, boby katjang a mungo. Před a během hnízdní sezóny přidávám semenec. Směs semen dostávají střídavě v suchém i máčeném/naklíčeném stavu. Doslova milují kukuřici v mléčné zralosti (zamrazuji na zimní období), nezralé a polozralé obilí a semena trav. Ve zvláštních miskách mají trvale k dispozici různé druhů prosa, lesknici a granule pro papoušky. Někteří chovatelé dávají i granule pro psy. Zhruba 2x týdně dostávají vařenou rýži se suchou vaječnou směsí a směsí pro měkkožravé ptáky s hmyzem a ovocem. Nezbytnou součástí potravy je ovoce (jablka, citrusy, hrušky, třešně, rybíz, angrešt, hroznové víno), zelenina (mrkev, červená řepa - hlavně nať, kedlubny, zelí, topinambury, rajčata, paprika, okurky, mangold), zelené krmivo (různé plevely a trávy, pampeliška, ptačinec, jitrocel, špenát) a bobule (jeřabiny černé i červené, hloh, bezinky, šípky, trnky). Samozřejmostí jsou čerstvé větve i s pupeny, listy a květy. Hlavním obdobím hnízdění jsou (při splnění vhodných podmínek) v našich zeměpisných šířkách měsíce listopad – leden, druhým vedlejším květen – srpen. Předpokladem odchovu v chladných měsících je přitápění a prodlužování dne umělým osvětlením. V té době držím teplotu v ptačinci kolem 140C, i v případě velkých mrazů nikdy neklesá pod ca 8-100C, den prodlužuji na 12-14 hodin. Vejce vařená natvrdo, vaječnou míchanici nebo tvaroh berou více v době odchovu mladých. Asi měsíc před předpokládaným hnízděním mají k dispozici sepiovou kost, do vody přidávám calciový preparát; grit a minerální kámen mají k dispozici celoročně. Papoušci dlouhokřídlí odchovávají zcela běžně 2x ročně, v případě, že odebereme mláďata k ručnímu dokrmení, mohou odchovat i 3x během jednoho kalendářního roku. Mě takto v minulosti odchovali mladé p. žlutotemenní (3 hnízdění 8 mladých) a v letošním roce i p. konžští (3 hnízdění 6 mladých). Pokud mladé vyvedou rodiče, je nutné včasné odstavení. Samec připravující se k novému zahnízdění může mláďata napadnout a vážně až smrtelně zranit. Poměrně málo se ví, že papoušci dlouhokřídlí pocházející z odchytu bývají často napadeni parazity. Jedná se v především o škrkavky, ale velmi časté jsou rovněž tasemnice!! Oba druhy parazitů jsem před lety zaznamenal i ve svém chovu u papoušků senegalských a tasemnici měl i jeden žako. Mnohé nasvědčuje tomu, že společná pro oba druhy je i náchylnost k nedostatku vápníku (hypokalcimii). Již dlouho je známo, že žakové mají s touto poruchou problémy a to hlavně samičky v období hnízdění, kdy při tvorbě vaječných skořápek dochází k odvápnění kostí. V literatuře je popsáno několik případů i u papoušků dlouhokřídlých; v mém chovu k tomu došlo v případě samičky p. konžských. Nejlepší prevencí je pravidelné podávání vápníku ve formě sepiové kosti, vaječných skořápek a např. vodorozpustného preparátu Calcium chloratum. Všechny druhy papoušků rodu Poicephalus jsou zařazeny do CITES II a podléhají nahlašovací povinnosti. Výjimkou jsou v zajetí odchovaní papoušci senegalští, kteří jsou této povinnosti zbaveni. Závěrem malá poznámka k českému označení rodu. Název dlouhokřídlý je shodný s německým „Langflügel“ a mnozí lidé jsou velice citliví na vše, co je byť vzdáleně spojeno s němčinou. Tato skutečnost má u nás hluboké historické kořeny a živá patrně zůstane ještě dost dlouho. Název papoušci dlouhokřídlí je ovšem vzhledem k tomuto na první pohled patrnému tělesnému znaku natolik oprávněný, že označení mi přijde naprosto přirozené a těší mě, že se v chovatelské mluvě již celkem vžil. Bohužel nevím, jaké se pro tento rod používá označení např. ve francouzštině nebo angličtině, ale mě samotného potěšilo, když jsem při pročítání Brehmova Života zvířat došel k africkým papouškům. Vlastním kompletní čtvrté přepracované vydání, které cituji: „přeložil a československými věcmi doplnil PROF. JIŘÍ JANDA s redakčním kruhem“, a prof. Janda zde papoušky tohoto rodu nazývá dlouhokřídlými rovněž. „Všichni papoušci dlouhokřídlí, celkem 22 druhy, jsou spojeni v rod Poicephalus Swains. a liší se od svých amerických zástupců nejen vyšším zobákem a kratší spodní čelistí, nýbrž, podle Reichenowa, větší čilostí a rychlostí.“: tolik závěrem prof. Janda. ---------------------------------------------------------------- Papoušek žlutotemenný Poicephalus meyeri, Cretzschmar 1827 Meyer´s Parrot Goldbugpapagei Popis: Hlava, záda a svrchní břicho šedohnědé, na temeni mají skoro všichni žlutý proužek variabilní velikosti; břicho a peří pod ocasem zelenomodré (tón zbarvení se různí); kostřec modrý; žluté ohbí křídel a stehna; křídla a ocas tmavě hnědý; oční okruží a zobák černé; duhovka oranžově červená, nohy tmavě šedé. Velikost: 22cm Výskyt: Obývá obrovské území od Eritree, Súdánu, a Čadu na severu přes Etiopii, Ugandu, Keňu, Tanzanii, Zair, Angolu, Zambii, Zimbabwe, Namibii, Botswanu, Mozambik až po JAR. Status: Hojný jen místy, z některých oblastí zmizí při toulkách za potravou a naopak se jinde z ničeho nic objeví, proto není snadné odhadnout jejich stavy. Poznámka: U tohoto druhu rozlišujeme šest poddruhů. Obývá nejrozsáhlejší oblast ze všech afrických papoušků. Velikostí, postavou, povahově i schopnostmi shodný s populárnějším papouškem senegalským. Papoušek žlutotemenný Poicephalus meyeri (Cretzschmar, 1827) Vnější znaky: papoušek střední velikosti s výraznou hlavou, křídla dosahují až na konec rovného mírně zakulaceného ocasu. Nevykazují žádný pohlavní dimorfismus. Hlasové projevy: tichý, příjemné cvrlikání vydává téměř po celý den, občas je slyšet drsné volání Status v přírodě: stále platí, že populace je v současnosti stabilní, místy je tento druh dokonce běžný Status péči člověka:relativně stabilní, dovozy nebyly nikdy příliš početné; jen nárazově Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce Inkubace: 28 dní Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 9-10ti týdnech, rodiče je poté ještě několik týdnů dokrmují Odchovy: běžné Podmínky chovu: celoroční kovové voliery s temperovanou vnitřní částí, odchovy se daří i ve větších klecích Stupeň ochrany: CITES II Papoušek žlutotemenný čadský Poicephalus meyeri meyeri (Cretzschmar 1827) Velikost: 21 cm Výskyt: Západní Eritrea a Etiopie, jižní polovina Súdánu a Čadu, sever Středoafrické rep., pohraniční oblasti na severozápadě Konga a severu Ugandy. Někdy se objevují i na severu Kamerunu a dokonce údajně i v Nigérii(?). Popis: Hlava hrdlo, přední záda, křídla a ocas jsou šedohnědé; křídla a ocas občas se žlutým nádechem. Na temenu mají žlutý pás silně variabilní co do intenzity a rozsahu. Ohbí křídel, spodní křídelní krovky a holeně žluté, spodní část zad šedomodrá, kostřec modrý; prsa a břicho modrozelené s variabilním podílem modrého zbarvení - břicho je někdy prokvetlé šedohnědým peřím. Oční okruží a ozobí je černé, duhovka oranžově červená; zobák je černý, u kořene světlejší; nohy tmavě šedé. Mladí ptáci jsou o něco světlejší s tmavě šedýma nohama a hnědou oční duhovkou. Žluté znaky na hlavě a nohách chybí, na křídlech jsou pravidlem. Papoušek ž. ugandský P. m. saturatus (Sharpe, 1901) Velikost: 22 cm Výskyt: podél celé západní hranice Keni, Uganda, Burundi, Rwanda, východní Kongo, severní a západní Tanzánie, kde dochází ke křížení s poddruhem matschiei Popis: šedohnědé partie jsou tmavší než u nominátní formy, křídla a horní záda s černým nádechem. Dolní část zad a kostřec světle modré (nikoli zelené s modrým nádechem, jak bývá někdy chybně uváděno), prsa a břicho tyrkysové až zelené. Žluté znaky na hlavě pravidlem, ale menšího rozsahu. Papoušek ž. konžský P.m. matschiei (Neumann, 1898) Velikost: 22 cm Výskyt: střední a západní Tanzánie, jihovýchodní Kongo, severozápad Mosambiku, Malawi, severní polovina Zambie, jihovýchodní Angola Popis: svrchní část tmavší než nominátní forma, ale hnědý odstín na hlavě a pod hrdlem je matnější než u saturatus, kostřec zářivě modrý. Prsa a břicho do modra. Žluté znaky na hlavě pravidlem, ale většinou menšího rozsahu. Papoušek ž. angolský P.m. reichenowi (Neumann, 1898) Velikost: 24 cm Výskyt: velká část východní, střední a jižní Angoly a příhraniční oblasti Konga Popis: podobný matschiei, ale ještě tmavší, kostřec sytě modrý, spodní strana tyrkysová až světle modrá. Velká část ptáků tohoto poddruhu mívá na prsou peří silně promísené černými pery. Žluté znaky na hlavě chybí, ptáci jsou větší a robustní. Papoušek ž. mosambický P.m. transvaalensis (Neumann, 1899) Velikost: 22 cm Výskyt: západní část Mosambiku, Zimbabwe, jižní Zambie, pohraniční oblasti Botswany, Namibie a Angoly. Izolovaná populace v okolí města Port Elizabeth v JAR Popis: hlava a horní prsa více hnědé než u nominátní formy, záda a křídla načernalé. Kostřec je zelenavý s modrým nádechem, břicho zelené až tyrkysové. Žluté znaky na hlavě mají téměř všichni jedinci, ale menšího rozsahu. Tento poddruh lze od saturatus rozeznat jen podle zelenavého kostřece. Papoušek ž. jihoafrický P.m. damarensis (Neumann, 1898) Velikost: 22 cm Výskyt: jižní pohraničí Angoly, severozápad Namibie a pánev Okavango v Botswaně; údajně přechodné formy s poddruhy reichenovi na jihu Angoly a s transvaalensis v Botswaně Popis: jako nominátní forma, ale hlava a horní prsa tmavě šedé, záda a křídla bledší, kostřec světle modrý, spodní prsa a břicho tyrkysově zelené. Žluté znaky chybí, je celkově mohutnější. Mimo těchto šest dnes uznávaných poddruhů bylo v minulosti popsáno ještě dalších šest, které dnes již nejsou uznávány, protože se od výše uvedených v podstatě neliší. Byly to : P.m.erythreae, P.m.adolfi-friderici, P.m.neavei, P.m.abasinicus, P.m.virescens a P.m.nyansae. Nejpodstatnější při určování poddruhů papoušků žlutotemenných je, že přesné určení není prakticky možné bez znalostí oblasti původu. Mám na mysli ptáky pocházející z přímých odchytů. S určením ptáků chovaných v Evropě (generace F1, F2 a vyšší) je to ještě o mnoho složitější. Po dlouhá léta si nikdo příliš nelámal hlavu s chovem čistých linií a podle toho se také dnes o čistých poddruzích nedá příliš hovořit. Na obranu chovatelů je ovšem nutno říci, že tito papoušci nebyli nikdy dováženi ve velkém počtu, jako například p. senegalští, a chovatelé byli vděční za to málo, co trh nabízel. Celou situaci komplikuje navíc fakt, že jednotlivé subspecie jsou si velmi podobné a i jejich počet je relativně dosti velký. Já sám, mám-li být upřímný, přestože se chovu papoušků dlouhokřídlých věnuji dlouhé roky a o „mayeráky“ jsem se zajímal již od osmdesátých let, si i dnes občas připadám jako v začátcích. Viděl jsem u nás i v zahraničí spousty různých ptáků, ale hovořit o nějakém stoprocentním poznávacím znaku jednotlivých poddruhů si naprosto netroufám. V přírodě Status: V současnosti jsou tito papoušci uváděni jako běžný až místně početný druh a to i přesto, že ani u jednoho ze šesti poddruhů nebylo nikdy prováděno přesné sčítání (Collar 1997, Juniper a Parr 1998). Problémem ovšem je, že žádný z nich nelze označit jako místně stálý a to celou situaci výrazně zkresluje. Kromě období rozmnožování se trvale potulují krajinou a to dokonce i v místech tak úrodných jako je příkopová propadlina v Ugandě. Při nejlepší vůli není možné z jednotlivých hlášení na tak obrovské rozloze učinit nějaký stoprocentně platný závěr (Collar 1997, Juniper a Parr 1998, Salvan 1968, Rowan 1983,..). Biotop: Papoušci žlutotemenní nejsou typickými obyvateli uzavřených lesů a vlhkých lesů podél vodních toků, byť za ně byli takto dříve označováni. Williams (1969), Collar (1997) a Juniper & Parr (1998) uvádí, že je pozorovali v nejrůznějším prostředí. Hoppe (2000) píše: „Já osobně jsem je viděl v mnoha oblastech jejich výskytu a pokaždé jsem se přesvědčoval, že jsou typičtí představitelé druhů, kteří dokáží žít v jakékoli krajině. V uzavřených vlhkých lesích se v podstatě pouze zastaví a jinak se potulují mezi polopouštními a stepními oblastmi. “ Mezi vědci pracujícími v terénu převládá názor, že dá-li se hovořit o nějakém upřednostňovaném biotopu, jedná se o suchou krajinu, ale jen výjimečně ve velké vzdálenosti od vodních toků. V západním Súdánu jsou silně vázáni na výskyt akácií Acacia albida (Wolson 1982), v severovýchodní Africe na baobaby (Adansonia digitata) a tamaryšky (Tamarindus indica) (Smith 1957). Jejich plody byli dříve často využívány námořníky pro svůj vysoký obsah vitamínu C. I v jiných oblastech se drží v travnatých savanách, křovinatém buši a galeriových lesích s výskytem stromů Terminalia spp., Combretum spp., Acacia spp., Brachystegia spp., ..Někteří autoři popisují setkání s nimi i v zemědělsky obdělávaných krajinách. Většinou se zdržují v níže položených oblastech, ale Juniper & Parr (1998) je sledovali v Zimbabwe ve výšce kolem 1500m.n.m. V Etiopii se drží kolem nadmořské výšky 1250m a v rovníkových oblastech vystupují dokonce až do 2200m (Fry 1988). Hoppe (2000) se s malými patrně rodinnými skupinkami setkával při všech návštěvách horského masivu (1800m.n.m.) v Namibii. Píše o nich, že se jedná o bojácné a nesmírně plaché papoušky. Na severu Namibie podle něj obývají otevřené savany a akáciový buš s ojediněle rostoucími baobaby a akáciemi. Často poměrně daleko od vody, které nemá tato země, známá například obávanou pouští Namib, rozhodně nikterak mnoho. Protože se v těchto místech setkával i s papoušky rüppellovými (Poicephalus rueppellii), domnívá se, že mezi oběma poddruhy může docházet k vzájemným kontaktům. Potrava: Hlavním zdrojem potravy papoušků žlutotemenných jsou fíky, ořechy a tvrdá semena stromů. Často byli sledováni při požírání bobulí a plodů či květů a nektaru. V lesích východní Afriky jsou patrně jediným druhem, který se živí semeny typicky místních stromů Brachystegia a proto v tomto směru téměř nemají potravního konkurenta (Rowan 1983). Zajímavou informaci zveřejnil Wilson (1982), když sledoval papoušky žlutotemenné v Súdánu požírat housenky. Potravní spektrum tvoří dále ještě semena, ovoce, bobule, ořechy následujících stromů a křovin: Uapaca nitidula, Monotes glaber, Combretum spp., Scerocarya spp., Ziziphus abyssinica, Ficus spp., Grewia spp., Melia azedarach, Terminalia sericea; nektar a květy Orewia flavescens a Schotya brachypetala. Papoušci také příležitostně napadají ovocné plantáže a pole v zemědělsky obdělávaných krajinách. Na výše zmiňovaném příkladu s housenkami je patrné, že tito papoušci společně s květy patně požírají i drobný hmyz, kterým kryjí svou potřebu živočišných bílkovin. Velkou důležitost v potravě hrají fíky. Velice zajímavě to popisuje Hoppe (2000) a tak bych rád kousek ocitoval: „Většina mých setkání se uskutečnila v místech, kde někde poblíž rostly fíkovníky nebo palmy se svými plody. Fíky jsou zjevně jednou z nejdůležitějších složek jejich potravy. Mají třikrát tolik vápníku než ostatní ovoce savan a lesů a proto jsou obzvlášť důležité pro samičky a jejich mláďata (vápník je důležitý pro tvorbu skořápek, růst kostí a stabilitu). Stejně jako řada dalších papoušků i žlutotemenní „žerou z nohy“. Jediným přesně mířeným kousnutím oddělí plod od stromu, najdou si klidné místečko, uchopí jej do drápků a hodují. Potravu drží ve výši prsou a požírají po malých kouscích. V dobách nadbytku jsou dosti marnotratní a již po několika soustech nechají zbytek spadnout na zem. Za takové chování jsou jim vděčné antilopy, dikdikové, prasata a hlodavci.“ Potřeba vody je poměrně malá, což lze vysvětlit jejím vysokým obsahem v potravě. V období dešťů pijí vodu zachycenou na rostlinách, mimo ně musejí slétnout na zem k řece či ke kalužím. Jediným autorem, který je při pití pozoroval, je Wirminghaus (Hoppe 2000). Toto setkání se uskutečnilo v odpoledních hodinách. Způsob života: papoušci žlutotemenní jsou ptáci žijící převážně v párech či rodinných skupinkách. S hejny do třiceti kusů se lze setkat jen v místech s nadbytkem potravy (Rowan 1983, Fry 1988). Nikdy se ovšem jako mnoho jiných druhů papoušků neshromažďují na společných nocovištích (tzv. spacích stromech), odkud se ráno vydávají za potravou a kam se večer opět vrací zpět tak, jak to známe u jiných druhů rodu Poicephalus nebo žako Psittacus. V době hnízdění jsou nesnášenliví a nemilosrdně ze svého rajónu vyhání konkurenty, přičemž si troufnou i na větší ptáky. V tomto směru neuvěřitelnou informaci podal Wirminghaus. V severním Transvaalu pozoroval hnízdící páry poddruhu transvaalensis, kteří si udělali hnízda v bezprostřední blízkosti od sebe. Ve třech vedle sebe stojících stromech bylo obsazeno hnízdícími páry papoušků žlutotemenných šest dutin! Největší vzdálenost mezi dvěma dutinami činila asi 15m. Tito čilí a aktivní ptáci jsou výtečnými letci. V místě sběru potravy se pohybují těsně pod či v úrovni korun stromů. Při přesunu na větší vzdálenost létají do výše ca 50m a jsou snadno k rozeznání podle signálního zbarvení křídel, zářivého břicha a kontaktního volání. Velké rozpětí křídel (platí pro celý rod) jim umožňuje prudký let a vysokou rychlost. Výrazným rysem chování je silná plachost a neuvěřitelná pozornost. Všichni autoři se shodují na tom, že přiblížit se k nim na vzdálenost méně než 50m je prakticky nemožné. Relativně blízko se k nim dostane jedoucí auto, ale jakmile zastaví, okamžitě prchají. Jako praví obyvatelé rovin se nesnaží schovat v korunách, ale prchají co nejdál pryč od domnělého nebezpečí. Hoppe popisuje jejich organizovanost v hlídkování. Cítí-li se některý jedinec sebeméně ohrožen, okamžitě ze sebe vyrazí varovný křik a celé hejno se dává na útěk. Za letu přitom často mění náhle směr (doslova píše „cikcak let“) a ve vedení hejna se střídají, aniž by se někteří členové hejna sebemíň odchýlili od nově zvoleného směru. Aktivní denní fáze jsou od úsvitu do 10 hod a zhruba od 15 hod do setmění. Nejhlavnějšími nepřáteli jsou různí dravci, především pak několik druhů jestřábů. Ptáky na hnízdě (v dutinách) ohrožují hlavně hadi, varani a rovněž opice, které si rády smlsnou na vejcích či mláďatech. Neuvěřitelnou techniku lovu si vyvinul jestřáb pochopovitý, který svýma neobyčejně obratnýma nohama dokáže zasahovat hluboko do dutin a vytahovat z nich hnízdící ptáky nebo mláďata. Hnízdní biologie: Obrovský areál rozšíření (sever/jih 4400km, východ/západ 2400km) rozličný typ krajiny i nadmořské výšky (200-2200m.n.m) znamenají, že papoušci žlutotemenní hnízdí prakticky po celý rok. Rowan (1983) a také Mackworth-Praed&Grand (1962) uvádí hnízdění kolem rovníku a v jižní části výskytu v březnu-září, Taylor (1965) viděl koncem srpna vylétlé mládě P.m.reichenowi, Davidson (1986), Day (1987) a Fry (1988). V Zambii a Malawi květen-září, v Angole červenec, v Tanzánii září, v Ugandě únor, dále snůšky v Súdánu v prosinci-lednu, v jižní Ugandě a Kongu v únoru, v západní Keni, a ve severovýchodní Ugandě prosinec-březen. V té době se páry oddělí od skupinky a vyhledají si hnízdní dutinu nejčastěji po vousácích nebo datlech. Ta bývá 3-10 m vysoko, vletový otvor je malý a dutiny jsou poměrně těsné. Čtyři opuštěné dutiny byly hluboké 42-45cm a byly zcela bez výstelky, jen holé dno (Rowan 1983). Samička snáší obvykle 2-4 vejce (z 22 snůšek bylo 11x 2, 6x 3, 5x 4). Doba inkubace bývá uváděna 28-30 dní, opuštění hnízda 56-70 dní. Poté je rodiče ještě několik týdnů přikrmují. Mladí s nimi zůstávají ve společných skupinkách prakticky až do příštího hnízdění. V péči člověka: První údaje o papouších žlutotemenných držených v zajetí pochází patrně z poloviny 19. století (Londýn 1855), v roce 1877 je poprvé vystavovala na výstavě ptáků v Berlíně Hagenbecková. Po pádu kolonií se poté na dlouhou dobu dovozy zastavily a do Evropy se opět dostali až v 60tých a hlavně v 70tých letech 20. století. Od té doby se opět začali více prosazovat do jednotlivých chovů a svého času platili v Evropě za druhý nejčastěji dovážený druh rodu Poicephalus po papoušcích senegalských. Světového prvoodchovu dosáhl J.B. Rough v Transvaalu v padesátých letech minulého století, když se mu podařilo opakovaně papoušky odchovávat. V roce 1961 je odchovaly v Zoo Bloemfontein, JAR. V USA je odchovala Zoo Bush Gardens v Tampě na Floridě. V Evropě dosáhl prvních odchovů v roce 1966 D. Jones v Anglii, po dvou nezdařených pokusech v předchozím roce. Krátce nato jej následovali Greenway 1967, Franklin 1972 a Trump 1978. V té době již byly hlášeny další úspěchy z celé řady zemí (SRN, Švédsko,..) U nás, v bývalém Československu, se poprvé objevili u A. Hanela (1975) a Z. Pichlíka(1977). V roce 1980 odchoval Klevar křížence P. mayeri/P.rueppellii. Jednalo se o původní ptáky A. Hanela. (viz. Robiller, de Grahl, Vašíček) V osmdesátých letech odchovy papoušků žlutotemenných pravidelně nabízel Šperl a později celá řada dalších. V té době ještě byli ve volierách českých chovatelů poměrně vzácní a více se rozšířili až po několika dovozech v první polovině 90tých let (fa. Šimon). Jednalo se celkem o řádově několik desítek jedinců, přičemž někteří se později od nás dostali do dalších států (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko,..). Toto tvrzení opírám o skutečnost, že jsem byl několikrát svědkem prodeje těchto papoušků občanům uvedených států na burze v Uherském Hradišti. Celé věci výrazně nahrával tehdejší status quo a neexistence registrací CITES u nás. Importovaní ptáci jsou poměrně odolní, při dodržení obvyklých zásad chovu ptáků z odchytu nedochází k výrazným ztrátám. Již po krátké době aklimatizace snadno uvykají na běžně předkládanou potravu a dobře snáší naše středoevropské klima. Ptáky do kombinovaných celoročních volier vypouštíme pozdě na jaře či v létě. To jim umožňuje snáze si tak uvyknout na postupné ochlazování. Potom jim nebrání ani několikadenní podzimní poklesy teplot těsně k bodu mrazu, aby spokojeně trávili většinu dne ve venkovní volieře. Nutností ovšem je vnitřní temperovaný prostor, který jim chladných dnech skýtá v případě potřeby možnost uchýlit se do tepla. Voliera pro chov papoušků žlutotemenných musí mít bezpodmínečně železnou konstrukci a silné pletivo. Tito nevelcí papoušci mají dosti silnou potřebu štípání a dřevěná konstrukce se slabým pletivem by patrně dlouho neodolávaly jejich zobákům. Společný chov několika párů v jedné, byť velké, volieře není možný!! Takový chov například uvádí Hoppe (2000)- cituji: „Společný chov několika párů je možný ve velké volieře. Důležité je, aby měl každý svůj kout, kam se může stáhnout“. S tím naprosto nesouhlasím a rozhodně nedoporučuji některému chovateli, aby se o něco podobného pokoušel! Tito ptáci jsou silně agresivní a nesnášenliví a to především v období hnízdění, kdy se nezaleknou ani velkých druhů. V sousední volieře mého páru jsou umístěni kakadu bílí a byť jejich půtky vypadají vzhledem k rozdílné velikosti obou druhů téměř komicky, dokáže si samec „mayeráků“ vždy prosadit svou. Své prvé papoušky žlutotemenné jsem získal z dovozu v březnu 1995 (8ks). Jedná se o ptáky pocházející z Tanzánie a podle mého patrně poddruh saturatus, i když některé znaky ukazují i na matschiei. Vyloučit samozřejmě nelze ani křížence obou poddruhů, v případě že by pocházeli z oblastí, kde se stýkají hranice výskytu. Asi po dvou měsících jsem si vybral dva „páry“ a ty jsem přemístil do voliery. V tu dobu již 2 ptáci trvale sedávali spolu a tak logicky došlo na zmiňovanou agresivitu. Již po dvou měsících bez předchozího varování náhle napadli druhý pár a výsledkem byl jeden mrtvý a druhý silně zubožený papoušek. Ten den jsem bohužel nebyl doma, ale manželka mi říkala, že útoky byly tak silné, že ptáci neustávali ani v případě, že soka srazili na zem. I zde na něj neustále doráželi a nezabránila jim v tom ani její přítomnost. Zde jsem doplatil na svou chybu, protože jsem měl voliery zamčené a ona nemohla dovnitř. K chovu papoušků žlutotemenných je zcela postačující voliera o rozměrech 2x1x2m vnitřní část a 2-4x1x2m venkovní výlet. Někteří chovatelé je ovšem běžně odchovávají v pokojových volierách či větších klecích (např. 1,5x1x1m). Mým ptákům ale, jak se zdá, možnost většího proletu vyhovuje, soudě podle častého poletování z vnitřní do venkovní části. Odchovy u nás se ve větší míře začaly dařit v druhé polovině devadesátých let, kdy se příznivě projevil vliv předchozích dovozů. Dnes je pravidelně odchovává celá řada chovatelů (např. Ptáčník, Mrcek, Havránek, Zeman, Pecko…). Výrazně k tomu přispívá určitě i jejich povaha, která je mnohem klidnější než např. u p. senegalských, i když přece jen nejsou tak „pohodoví“ jako p. konžští. Po určité době se sice výrazně zklidnili, ale dodnes si udržují určitou ostražitost a vždy se raději přemístí podle okolností do venkovní nebo vnitřní části. Dokonce i samička na vejcích či mláďatech při jarním hnízdění, kdy jsou otevřeny výlety vždy vylétne ven, jakmile vejdu do ptačince. V zimě se zase oba ptáci okamžitě schovají v budce bez ohledu na to, zda právě hnízdí, či nikoli. Hlavním obdobím hnízdění papoušků žlutotemenných v našem klimatickém pásmu je listopad-leden, druhým „letním“ obdobím je pak květen-červenec. Nejdůležitější pro úspěšný odchov je samozřejmě sestavení harmonujícího páru. Dnes, v době několika metod bezpečného určení pohlaví, je sestavení páru poměrně snadné a tak jen málokdo spoléhá na vnější rozlišovací znaky u ptáků s málo výrazným pohlavním dimorfismem. U dospělých jedinců lze pohlaví určit podle výraznější hlavy samců a robustnější postavy. Někteří chovatelé sice tvrdí, že samičky jsou větší, ale já osobně si myslím, že tomu tak není. Velice nejistým rozlišovacím znakem je žlutá skvrna na hlavě. Zatímco u p. kapských a konžských samice mají znaky na hlavě výraznější, u žlutotemenných to bývá různé. Pomineme-li časté individuální odchylky, je zde ještě rozdílný i výskyt znaků u jednotlivých poddruhů (o nejasnosti v určování poddruhů jsem psal výše). Osobně se přece jen domnívám, že samičky mají žluté znaky větší, ale je to jen můj názor, který nikomu nevnucuji. Po sestavení harmonizujícího páru hnízdí poměrně ochotně a při dodržení standardních podmínek běžně zahnízdí 2-3x ročně. Zejména v případech, kdy chovatel odebere vejce nebo mláďata k umělému odchovu, dochází zpravidla v krátké době ke snesení náhradní snůšky. Bohužel je v současné době v České republice relativně malý počet chovných párů a podle informací dovozních firem se v dohledné době žádné zásilky „čerstvé krve“ nedají očekávat. Určitým řešením je dovoz ptáků ze západní Evropy, ale tomu v momentálně brání rychle se šířící nemoc drůbeže a následné veterinární zásahy. Základem potravy mých p. žlutotemenných (stejně jako celé skupiny Poicephalus) je směs semen pro velké papoušky, rádi ovšem berou i drobnější semena (prosa, lesknice). Veškeré běžně dostupné ovoce (hrušky, jablka, pomeranče, mandarinky, třešně, višně) přijímali již během aklimatizace, zeleninu spíš podle nálady (mrkev, melouny, okurky, rajčata, papriky, červenou řepu). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč, hlávkový salát), nejrůznější plevely či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány) jsou pro ně vítanou pochoutkou. Doslova milují kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji) a bobule (hloh, jeřabiny černé i červené, šípky, bezinky, líčidlo jedlé,..). Sušené bezinky, šípky a jeřabiny přidávám stejným dílem jako ostatní komponenty (celkem 14 druhů) do směsi semen určené k namáčení/naklíčení. Že je takto upravené ochotně berou je dobře patrné podle zbarvení trusu. Se střídavou chutí konzumují rybíz, angrešt a jahody. Rádi nemají lepkavé krmení (banán, kiwi, rozvařenou rýži). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. 2x týdně dostávají granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají všichni ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají. Těsně před obdobím hnízdění přidávám do vody ve zvýšeném množství tekutý přípravek calcium chloratum, sépiovou kost strouhám do krmení a k dispozici mají minerální kámen. Na velikost chovného zařízení nejsou nároční a podobné je to i s budkou. Jako jediný z mnou odchovávaných druhů Poicephalus dávají přednost kolmému typu před vodorovným. Budka může být prkenná i kmenová, ale neměla být příliš veliká. Tok p. žlutotemenných je typický pro celý rod. Předchází mu několikadenní vzájemné krmení. Sameček později často pochoduje po bidle se spuštěnými křídly, švitořením vybízí samičku ke kopulaci. Ta trvá poměrně dlouho, podle mého měří běžně 6-7 minut, v jednom případě dokonce téměř 10 minut. Po ukončení aktu sameček partnerku ještě krátce nakrmí. Během páření jsem krmení nikdy nepozoroval. Za několik dní dochází ke snůšce na které sedí výhradně samička. Nasedá od druhého sneseného vejce a díky tomu se také první dvě mláďata líhnou současně a to vždy přesně bez jediné výjimky po 28 dnech. Mláďata se líhnou pokryta šedobílým prachovým peřím a váží cca 5g. Oči se jim otevírají kolem 14. dne, budku opouští v 56-71 dnech (uvádím krajní případy v mém chovu). Dosavadních 14 snůšek mého páru byla 12x 3 vejce a 2x 4 vejce – doposud ani jedno vajíčko nebylo neoplozené!! Zajímavé ovšem je, že prvních pět let vždy v zimním hnízdění přestali nejmladší mládě po 15-20 dnech krmit. Obě starší vždy dokrmili bez problémů. Vzhledem k tomu, že v té době mláďata kroužkuji a denně je vidím, odebírám jim od té doby nejmladší k ručnímu dokrmení. V létě k tomu nikdy nedošlo. Patrně zde příznivě působí délka a množství slunečního svitu a také mnohem pestřejší strava (zelené krmení, trávy,..). Po opuštění budky jsou mladí velmi lekaví a v blízkosti člověka bezhlavě létají sem a tam. To trvá několik týdnů, později se výrazně zklidní. Ručně odchovaná mláďata jsou pravým opakem a podobně jako senegalští se perfektně hodí jako domácí mazlíčci. Mláďata určená na ochočení stačí odebrat kolem 40. dne. V tomto věku si rychle zvyknou a později se vehementně dožadují pozornosti a mazlení. Do chovu lze použít bez obav i ručně dokrmené ptáky. Odchovy se u krotkých ptáků již mnohokrát podařily. Papoušky žlutotemenné vřele doporučuji všem zájemcům o rod Poicephalus a to jak na ochočení tak především do chovu. Jsou mnohem snadněji odchovatelní než např. senegalští a svým chováním, nenáročností a krásou musí zaujmout každého milovníka papoušků. ---------------------------------------------------------------- Papoušek konžský Poicephalus gulielmi, Jardine 1849 Jardine´s Parrot kongopapagei Vnější znaky: papoušek střední velikosti s výraznou hlavou, mohutným zobákem a křídly dosahujícími až na konec rovně zakončeného ocasu. Pohlavní dimorfismus nepříliš výrazný. Hlasové projevy: tichý, skřípavé švitoření je slyšet po celý den, občas hlavně v období hnízdění vydává samec tiché krátké „klokotavé zabublání“ znějící jako thu,thu,thu.. Status v přírodě: místy běžný, populace je zatím stabilní, problematické jsou stavy poddruhu fantientis Status péči člověka: dlouho byl v evropských chovech vzácný, v posledních deseti letech se počty v Evropě zvýšily díky pravidelným dovozům, stabilizují se vzhledem k postupně se zvyšujícím odchovům Snůška: 2-4 bílá vejce Inkubace: 28 dní Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 10ti týdnech, rodiče je ještě několik týdnů dokrmují Odchovy: četné až běžné, v poslední době stále častěji i v ČR Podmínky chovu: celoroční kovové voliery s temperovanou vnitřní částí, odchovy se daří i ve větších klecích Stupeň ochrany: CITES II Papoušek konžský středoafrický Poicephalus g.gulielmi (Jardine 1849) Velikost: 28-29 cm Výskyt: Od jihozápadní části Ugandy se táhne oblast rozšíření rozšiřujícím se pásem přes Zaire, Kongo, až k pobřeží severní Angoly, Gabunu a Kamerunu, přičemž se nejedná o celistvou oblast, nýbrž místy izolované populace. Popis: samec je sytě zelený; čelo, temeno, ohbí křídel a peří na nohách červenooranžové až červené. Rozsah zbarvení čela je silně variabilní a některým jedincům téměř úplně chybí. Příuší břidlicově šedé, uzdička černá, strany hlavy s černým nádechem; peří na zádech a křídelní krovky hnědočerné s úzkým zeleným lemováním; spodní strana těla zelená s černým středem per, břicho někdy s namodralým nádechem; letky hnědé až černé se širokým zeleným lemováním; kostřec olivový; ocasní pera hnědočerná; duhovka oka červenohnědá. Horní část mohutného zobáku – 33-35mm (Forshaw 1989) - je u kořene zbarvená rohově, směrem ke špičce černá stejně jako celá spodní čelist; nohy tmavě šedé. Samice je zbarvena stejně jako samec, zpravidla má drobnější hlavu a menší zobák. Nápadné je holé oční okruží, u obou pohlaví tohoto poddruhu špinavě bílé. Významným rozlišovacím znakem pohlaví je zbarvení očí adultních jedinců. Oční duhovka samců je světlejší (červeno- až žlutohnědá) než u samic, které ji mají tmavě hnědou. Mladí ptáci bez červeně na hlavě, ohbí křídel a nohách, tváře více zelené, zobák světlý – černé partie šedé, peří na zádech a křídlech s úzkým lemem, spodní strana těla bez modrého nádechu. Za posledních deset let byl P.g.gulielmi do ČR vícekrát dovezen v celkovém počtu několika desítek až stovek exemplářů. V současné době lze hovořit o stabilizované populaci. Odchovy se postupně daří stále většímu počtu chovatelů, což dává oprávněnou naději na udržení a upevnění chovných kmenů. Papoušek k. horský P.g. massaicus (Fischer a Reichenow, 1884) Velikost: 28-29cm Výskyt: severní Tanzánie a Keňa Popis: základní popis stejný jako gulielmi je ovšem více zelený a světlejší. Ptáci tohoto poddruhu mají zpravidla méně červeně na hlavě, tváře více zelené, břicho bez modrého nádechu. Peří na zádech je široce lemované, křídla díky zelenohnědému (nikoli hnědočernému jako u nominátní formy!) zbarvení dodávají vzezření subspecie massaicus převážně zeleným tón. Hlava i zobák (26-31mm, Forshaw, 1989) jsou znatelně menší a horní čelist s výjimkou černé špičky je celá světle rohově zbarvená. Červenou skvrnu na hlavě mladí ptáci získávají až ve třetím či čtvrtém roce. Tento poddruh se do Evropy prakticky nedováží a do ČR dovezla z Tanzanie pouhých 6.- 10. jedinců v polovině 90tých let fa. Šimon. O jejich dalším osudu není mi nic známo, protože v té době u nás ještě neexistovala povinná registrace. Papoušek k. západní P.g. fantientis (Neumann, 1908) Velikost: 25-26 cm Výskyt: izolované populace v Ghaně, v Libérii a v Pobřeží Slonoviny Popis: je podstatně menší (laicky – tak říkajíc o půl hlavy) a světlejší než nominátní forma. Čelo, temeno, ohbí křídel a nohy oranžové, někteří jedinci mohou toto zbarvení zcela postrádat. Zelené lemování peří v křídlech a na zádech širší než u nominátní formy. Horní čelist zobáku (31mm, Forshaw, 1989) rohová černou špičkou, spodní celá černá. Do Evropy od sedmdesátých let vícekrát dovezen i když ne v tak hojném počtu jako P.g.gulielmi. Několikrát dovezen i do ČR, v posledních dvou letech dovezeno ve 3-4 zásilkách několik set exemplářů. Momentálně je jich nabízeno k prodeji více než p.k. středoafrických. Papoušek konžský východní P.g. permistus (Neumann, 1931) Velikost: 28cm Výskyt: náhorní oblasti v Keni Popis: Zelené lemování peří je širší než u nominátní formy. Červenooranžové zbarvení hlavy menšího rozsahu než u gulielmi, ale větší než u massaicus. Tento původně Neumannem popsaný poddruh není již od konce osmdesátých let uznáván jako samostatná subspecie. Podle názoru mnoha odborníků se jedná o intermediální formu mezi gulielmi a massaicus. Již vědecké jméno (permistus = smísený či promíchaný) naznačuje, že si jeho zařazením od samého počátku nebyl jist ani sám Neumann. Tito ptáci jsou v současnosti začleněni do podruhu P.g.massaicus. Nejpodstatnějším rozlišovacím znakem mezi oběma nejčastěji chovanými poddruhy gulielmi a fantientis je jejich velikost. P.k. středoafrický je o výrazně! větší a má znaky oranžové až do červena; znaky menšího p.k. západního jsou spíše žlutooranžové. Vodítkem může být i zbarvení očního okruží; zatímco nominátní forma je má bělavé, u massaicus a fantientis bývá často špinavě žluté až světle oranžové. Celkový vzhled nominátní formy působí tmavším dojmem díky hnědočerným křídlům. V souladu s jejich zbarvením je v Jižní Africe tento poddruh nazýván papoušek konžský černokřídlý (Black-winged Jardine´s Parrot). R. Low ve své knize Chov papoušků (1980) v části věnované rozlišení poddruhů píše: “Tři poddruhy papouška konžského se od sebe nepatrně liší odstínem oranžového temene a šíří zeleného lemování peří na svrchní straně. Jeden z poddruhů byl kdysi znám pod jménem P.k. Aubryův (P.g.aubryanus). Při pátrání po rozdílných znacích, jsem prostudovala řadu kožek v Britském přírodopisném museu a objevila tam jednoho ptáka, který měl na jedné nožce cedulku P.g.gulielmus a na druhé P.g.aubryanus, což je podle mě velice trefný popis rozlišovacích znaků.” Zajímavá poznámka svědčí o donedávna panující nejistotě stran rozlišení poddruhů. Dnes už ovšem papoušky konžské chovatelé rozlišují poměrně přesně. Většina u nás chovaných jedinců ještě nedávno náležela k formě gulielmi, protože se dovážel především tento poddruh. P.g. fantientis byli v posledních dvou letech několikrát dovezeni také a nyní jsou v chovech běžně zastoupeni rovněž. V současnosti je dovozní firmy dokonce nabízejí ve větším počtu než nominátní formu. O tom, zda v ČR někdo chová poddruh massaicus, který se do Evropy téměř nedováží, nemám žádné informace. Příliš tomu ale nevěřím, vzhledem k zákazu vývozu papoušků v daných státech. Muselo by se tedy jednat o ptáky dovezené před delší dobou či privátně některými chovateli. V přírodě Biotop: Papoušci konžští jsou ve všech regionech svého výskytu obyvateli lesů. Ve východní Africe žijí (massaicus) v neprostupných horských mlžných lesích v nadmořské výšce kolem 2500m - v Ugandě, Keni a Tanzanii se zdržují hlavně vysoko na svazích a v horských údolích v pásu Mt. Elgon, Mt. Kenya, Mt. Kilimanjaro a Mt. Meru s převažujícím porostem jehličnanů (cedrus, podocarpus a juniperus) v nadmořských výškách 1800m – 3250m! V západní Africe, v oblasti Guinejského zálivu, obývají deštné pralesy do výšky 700-1000m. Zde se při toulkách za potravou objevují také v údolích na kávových a palmových plantážích. V Tanzanii (Fry, Keith a Urban, 1988) a v oblasti Konžské pánve jsou poměrně hojní i když ne tak jako papoušci žako. Mnohem složitější je situace p.k. západních. Až do konce 60tých let se předpokládalo, že žijí jen v Ghaně. Později byli objeveni i v Libérii a v Pobřeží Slonoviny. V těchto místech jsou ale dosti vzácní. Potrava: Semena, ovoce, bobule, ořechy; oblíbené jsou ořechy olejové palmy – při jejich otevírání a konzumaci je sledoval Serle (1954). K hlavním zdrojům potravy patří rovněž plody a semena stromů podocarpus, (shodné s p. kapskými) a cedrů. Pozorováni byli při vybírání semen z lusků stromů rodu spathodea, rádi mají divoké olivy. Taylor (1963) se s nimi setkával na kávových plantážích. Při požírání květů pravděpodobně přijímají i hmyz a jeho larvy (potvrzeno pitevními nálezy). Z uvedených údajů vyplývá, že rovněž u tohoto druhu, podobně jako u papoušků kapských, se tedy jedná o poměrně tučnou stravu!! Určitou zajímavostí je, že žádné prameny nehovoří o přepadání ovocných plantáží či kukuřičných a obilných polích. Přesto si lze docela dobře představit, že je navštěvují a zpestřují si zde svůj jídelníček. Způsob života: papoušci konžští jsou ptáci místně stálí žijící převážně v párech či rodinných skupinkách. S většími hejny se lze setkat jen výjimečně a to pouze v místech s nadbytkem potravy. Podobně jako mnoho jiných druhů papoušků i konžští nocují na tzv. spacích stromech, odkud se ráno vydávají za potravou a kam se večer opět vrací zpět. Jsou výtečnými letci, za potravou se denně vydávají až na vzdálenost 60 km od nocoviště, přičemž rádi létají podél zarostlých břehů vodních toků. Za letu vydávají vytrvalé kontaktní volání. Tyto monotónní a drsně zvonivé hlasy také většinou prozradí jejich přítomnost. Poměrně neobvyklé je, že hlasitě pokřikují a tím na sebe upozorňují i v korunách stromů při sběru potravy. Přesto se všichni autoři shodují na tom, že je prakticky nemožné se k těmto plachým a ostražitým ptákům přiblížit na kratší vzdálenost. Hnízdní biologie: Hnízdění se řídí obdobím dešťů: v Tanzánii listopad-únor, Keňa červen-říjen, v západní Africe říjen-listopad a březen-červen. V té době se rodičovské páry oddělují a vyhledávají si dutiny v kmenech a odumřelých větvích stromů ve výši kolem 8-10m. Hnízda jsou někdy dost hluboká (60-250cm, (Morgan-Davies-Peterson, 1976) a poměrně těsná. Před časem jsem měl možnost vidět přírodopisný film věnovaný mimo jiné hnízdění papoušků konžských, včetně záběrů přímo uvnitř hnízda. Na první pohled mě zaujala nápadně těsná hnízdní dutina, umístěná odhadem 15m nad zemí. V komentáři se sice nezmiňovali o oblasti, kde záběry natáčeli, ale horské svahy v okolí a převážně zelené zbarvení papoušků dávali tušit, že se patrně jednalo poddruh massaicus. Samička snáší obvykle 2-4 bílá kulovitá vejce, ze kterých se mláďata líhnou po 28 dnech. Hnízdo opouští po zhruba 70 dnech a rodiče je potom ještě asi 3 týdny přikrmují. Mláďata se s rodiči drží pohromadě až do dalšího období hnízdění. V péči člověka: První zmínky o chovu v zajetí pochází z londýnské zoo ze šedesátých let 19. století. K nám je údajně měl přivézt kolem roku 1920 slavný cestovatel Machulka (Prof. Janda v poznámkách k Brehmovu Životu zvířat). Známější mezi chovatelskou veřejností se tito papoušci stali až po roce 1975. Předtím nebyli do Evropy nikdy hojně dováženi a většinou končili jako jednotlivě držení pokojoví ptáci. První světové odchovy byli hlášeny v roce 1978 současně z Anglie (Stoodley, ze 4 vajec odchováno 1 mládě) a Švýcarska (Fricker, ze dvou mláďat jedno uhynulo v 8. týdnu, druhé dokrmeno ručně). V roce 1977 čtyři oplozená vejce opustila samice kvůli noční bouři těsně před líhnutím u Küttelové ve Švýcarsku. První odchov u nás se měl podařit Nezblechovi - roce 1984 je měl odchovat údajně již počtvrté. Tento údaj uvádí ve svých knihách shodně Low (odvolává na osobní sdělení Hylase), Robiller a de Grahl. U českých chovatelů se ve větším počtu objevují až v posledních deseti letech (dříve Král, Komárek; viz Vašíček). Ptáci z odchytu jsou klidnější než např. p. kapští či senegalští, ale jsou-li v kleci ve větším počtu, snaží se podobně jako oni tísnit v kouta. Zajímavé je, že v menším počtu to údajně nedělají (informace od dovozních firem)?! Importovaní ptáci jsou poměrně odolní, nedochází k tak častým ztrátám jako např. u kapských. Již po nedlouhé aklimatizaci snadno uvykají na běžně předkládanou potravu a dobře snáší naše středoevropské klima. Ani několikadenní podzimní poklesy teplot těsně k bodu mrazu jim nezabrání, aby spokojeně trávili většinu dne ve venkovní volieře. Přesto je nutné poskytnout jim v chladných měsících temperovaný prostor, kam se mohou v případě potřeby uchýlit. Vysvětlení jejich značné otužilosti je patrně nutné spojovat s vysokou nadmořskou výškou (až 3.000m), ve které žijí ve své vlasti. V tak vysokých polohách klesá v noci teplota hluboko k bodu mrazu. Voliera pro chov papoušků konžských musí mít bezpodmínečně železnou konstrukci a silné pletivo. Tito středně velcí papoušci mají silnou potřebu štípání a slabé pletivo by dlouho neodolávalo jejich mohutným zobanům. Zpočátku, než jsem je tak říkajíc “vychytal”, jsem musel pletivo se železnou pravidelností co chvíli opravovat. Ze všech mých ptáků byli a jsou největšími ničiteli kakaduové žlutolící velcí (Cacatua sulphurea abbotti), p. konžské společně s kakaduy naholícími (Cacatua sanquinea) řadím hned za ně. K chovu papoušků konžských je zcela postačující voliera o rozměrech 2x1x2m vnitřní část a 3-4x1x2m venkovní výlet. Někteří chovatelé je ovšem běžně odchovávají výhradně v pokojových volierách či větších klecích (např. 1,5x1x1m). Je ovšem pravdou, že moji ptáci – hlavně v období toku – poměrně dost často poletují sem tam po volieře a jak se zdá, z pohybu mají očividně radost. Odchovy u nás se ve větší míře začali dařit v druhé polovině devadesátých let, kdy se příznivě projevil vliv předchozích dovozů. Dnes je pravidelně odchovává celá řada chovatelů (např. Zemanec, Vinš, Ptáčník, Mrcek, Zeman,..). Výrazně k tomu přispívá určitě i jejich klidná povaha. Již za několik týdnů po získání, přestali ustrašeně prchat při mém vstupu do ptačince. Postupně stále v častěji sedali na bidle blízko misek a zvědavě natahovali hlavy ve snaze zjistit, co dobrého jsem jim přinesl. Ptáky krmím přímo z obslužné chodby aniž musím vstupovat do volier a pokud například neuklízím uvnitř nebo nekontroluji budky, sedí spokojeně kousek ode mne. Sotva s krmením popojdu o jednu dvě voliery, hned slétnou k miskám a spokojeně hodují. Hlavním obdobím hnízdění papoušků konžských v našem zeměpisném pásmu je listopad-leden, druhým „letním“ obdobím je pak květen-červenec. Nejdůležitější pro úspěšný odchov je samozřejmě sestavení harmonujícího páru. Dnes, v době několika metod bezpečného určení pohlaví, je sestavení páru poměrně snadné a tak jen málokdo spoléhá na vnější rozlišovací znaky u ptáků s málo výrazným pohlavním dimorfismem. U dospělých papoušků konžských je možné pohlaví určit podobně jako u kakaduů podle zbarvení očí, jen obráceně. Samci mají oční duhovku mnohem světlejší (červeno- až žlutohnědou) než samičky (tmavě hnědou). Papoušci konžští hnízdí poměrně ochotně a při dodržení standardních podmínek zahnízdí i 2-3x ročně. Zejména v případech, kdy chovatel odebere vejce nebo mláďata k umělému odchovu, dochází zpravidla v krátké době ke snesení náhradní snůšky. Podle všeho se tedy dá očekávat nárůst odchovaných jedinců a následně i jejich obliby. Je známo, že chovatelé si vždy pořizují raději druhy, u kterých je odchov snadnější, než ty které se odchovávají jen vzácně. Základem potravy pro mé papoušky konžské je směs semen pro velké papoušky, rádi ovšem berou i drobnější semena (prosa, lesknice). Veškeré běžně dostupné ovoce (hrušky, jablka, pomeranče, mandarinky, třešně, višně) přijímali již během aklimatizace, méně ochotně a se střídavým nadšením berou zeleninu (mrkev, melouny, hlávkový salát, okurky, rajčata, papriky, červenou řepu). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč), širokou paletu nejrůznějších plevelů či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány) jsou pro ně vítanou pochoutkou, po které se “jen zapráší“. Ze všeho nejraději ovšem mají kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji) a bobule (hloh, jeřabiny černé i červené, šípky, bezinky,..). Sušené bezinky, šípky a jeřabiny přidávám stejným dílem jako ostatní komponenty (celkem 14 druhů) do směsi semen určené k namáčení/naklíčení. Že je takto upravené je berou je dobře patrné podle zbarvení trusu. Moji konžští papoušci se se střídavou chutí pouští do rybízu, angreštu a jahod, které někdy zcela odmítají a jindy misku vyberou dočista. Rádi nemají lepkavé krmení (banán, kiwi, rozvařenou rýži). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. Stejně jako všem svým papouškům dávám 2x týdně i konžským granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají všichni ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku, ... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají. Směrem k zelenému krmení a čerstvým větvím musím zvlášť upozornit na nebezpečí smrtelné otravy po požití listů a čerstvých výhonků bezu černého. Zatímco bezinky v syrovém stavu mohou u některých lidí vyvolávat zvracení, moji ptáci je berou bez zřejmých potíží. Zdokumentovaná je ovšem otrava dvou papoušků konžských, kteří prokazatelně uhynuli poté, kdy pozřeli listy bezu, rostoucího hned vedle jejich voliery (Ziemerová, 1999). Autorka jako možnou příčinu uvádí v listech obsažený glykosid sambunigrin. Jsem si vědom, že tato informace možná vyvolá u některých chovatelů částečně odmítavou reakci. Několikrát jsem na toto téma při různých setkáních diskutoval a často jsem slýchal, že chovatelé svým ptákům běžně předkládají větve bezu i s listy nebo že jim roste bez přímo ve volierách a nikdy se ptákům nic nestalo. Nemíním s nikým polemizovat. Nicméně, jestliže mám nějakou informaci k dispozici, měl bych s ní naložit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zbytečně neriskovat. Já dávám pravidelně bidla ze starých vyzrálých větví bezu, bezinky v syrovém stavu i sušené, ale jakmile ve volieře a její blízkosti objevím mladou rostlinku (patrně ze semínka z předkládaných bezinek), neprodleně ji odstraním. V předchozím článku o papoušcích kapských jsem se zmínil o některých shodných znacích papoušků rodu Poicephalus s p. žako (Psittacus erithacus). Dalším takovým může být hypokalcimie. Již poměrně dlouho je známo, že žakové jsou silně náchylní k této poruše metabolismu. V období hnízdění a krátce před ním je tedy nezbytné podávat jim ve zvýšeném množství vápník formou sepiové kosti a různých minerálních kamenů. Já již dlouho používám tekutý preparát Calcium chloratum, který dávám 1-2x týdně (říjen-únor a květen-červenec) do pitné vody. Již dvakrát se mi stalo (zajímavé je že vždy při zimním hnízdění), že samička p. konžských krátce před snesením prvního vajíčka začala kulhat na jednu nožku. Pohyb jí zcela zjevně působil problémy a jak se zdálo i bolesti. Okamžitě jsem začal přidávat do vody ve zvýšeném množství zmiňovaný preparát a potíže po cca 2-3 týdnech ustaly. Jak se tedy zdá i v tomto směru by mohli být podmínky chovu obou rodů podobné. Protože v chovném zařízení udržuji teplotu kolem +15oC, nemyslím si, že by příčinou problémů byl chlad. Důvodem je možná pestřejší a přirozenější složení stravy v letních měsících (traviny, plevely,..) Na velikost chovného prostou nejsou konžští podle všeho zvlášť nároční, ale zcela jinak je tomu, jak se zdá, při výběru budky. Svému páru jsem z počátku nejprve předložil smrkovou kmenovou budku o rozměrech 60x30cm, kterou již po krátké době začali oba pravidelně navštěvovat a samička v ní později i nocovala - v té době ovšem byli zřejmě ještě dosti mladí. Při endoskopickém vyšetření odhadoval lékař jejich věk podle stavu pohlavních orgánů na cca 2-3 roky. Sameček budku uvnitř pilně opracovával, pravidelně vždy vyhazovali také skoro celou výstelku. Tak tomu bylo asi dva roky. Postupně jsem zjišťoval, že u některých chovatelů dávají přednost až neuvěřitelně malým budkám. Proto jsem jim v polovině října předložil krom stávající shora uvedené budky ještě obyčejnou překližkovou pro andulky 30x20x20cm (horizontální), u které jsem pouze zvětšil vletový otvor. Zdá se to neuvěřitelné, ale podle vyházené výstelky jsem zjistil, že si ji již ten den začali upravovat. Asi po týdnu jsem jim navíc přidal malou kmenovou březovou budku 40x18cm, bohužel bez kontrolního otvoru. Tu jsem vertikálně zavěsil pod úroveň bidel, aby ptákům nepřekážela v letu. Ještě téhož večera už pod ní na podlaze ležely piliny a trouch z výstelky. Od té doby svůj zájem věnovali střídavě oběma malým budkám a původní zcela ignorovali. Vše tedy nasvědčuje tomu, že přednost dávají budkám menších rozměrů! Počátkem listopadu pravidelně zavírám okna do venkovních výletů. 12.11., tedy již za měsíc po vyvěšení malých budek, jsem pozoroval první páření. Tok, snahu o páření a vzájemné krmení jsem ovšem několikrát sledoval již předcházející dvě sezóny. Tok papoušků konžských je velmi působivý. Sameček provádí drobné poskoky na bidle, otáčí se na místě a pohupuje se přitom dopředu a dozadu, to vše s hluboko spuštěnými vibrujícími křídly. Samička v té době žere sama jen málo, sameček ji od misek často odhání. Většinou sedává poblíž a čeká, až se partner nasytí. Ten ji potom krmí na bidle nebo v budce. Spuštěná křídla má samec i při kopulaci. Vypadá to, jako kdyby si jimi samičku přidržoval. Kopuluje střídavě z obou stran, oběma nohama přitom stojí samičce na zádech a v krátkých přestávkách ji někdy i krmí. Při nadměrném vzrušení nezřídka předvádí sameček svatební tanec s otáčením i v přestávkách během páření přímo na zádech samičky. Po ukončení aktu, který může trvat i osm až deset minut, sameček většinou partnerku opět krátce nakrmí. Období toku, svatebních tanců a páření většinou trvá kolem 3 týdnů. 2.12., dvacet dní po první sledované kopulaci, se v březové budce objevilo první vajíčko a 7.12. následovalo druhé. Mláďata se líhla 1.1. a 4.1. - tedy přesně po 28. dnech. Zajímavý je velký odstup od mezi snesením obou vajíček (přičítám jej první snůšce samičky nebo nedostatku vápníku), ale jak jsem pozoroval, samička pevně zasedla až po dvou dnech. Čerstvě vylíhnutá mláďata jsou pokryta šedým chmýřím se slabě žlutým nádechem (žakové šedobílé). Ve 12ti dnech se objevují pod kůží první známky prachového peří, až kolem 15. dne se jim začínají otevírat oči. V tu dobu kroužkuji 9,5mm kroužky. Budku mláďata opouští v 9-10ti týdnech; rodiče je potom ještě 2-3 týdny přikrmují. Papoušci konžští jsou velmi plodní, běžně hnízdí 2x ročně a v případě odebrání snůšky mohou zasednout i třikrát. Můj pár během jednoho kalendářního roku (líhnutí mláďat: I. snůška - 1.1. a 4.1., II. snůška 7.3. a III. snůška 1., 3. a 6.8.) roku odchoval 6 mladých ve třech snůškách i když jsem v prvém případě dal místo vajec podkladky a počkal až samička hnízdo sama opustí a v dalších jsem mladé odebral až po 40. resp. 45. dnu. Při druhém a třetím hnízdění samička vždy zvolila překližkovou budku pro andulky, byť před snášením střídavě navštěvovala obě. Takové aktivity samičky silně vyčerpávají a proto jsem po třetím hnízdění raději budku odebral (březový špalík jsem jim ponechal). Přitom jsem zjistil, že překližkové dno během péče o mladé opracovávala samička tak důkladně, že na dvou místech již prosvítali malé dírky. Vyvěsil jsem ji po důkladné opravě dna opět až koncem listopadu a k mému překvapení již 12.12. samička opět započala se snůškou. Řešením této nadměrné hnízdní aktivity snad bude ponechání mláďat u rodičů až do jejich plné samostatnosti. Vzhledem k tomu že se o své potomky při třetím hnízdění vzorně starali až do 45. dne, věřím, že se o ně stejně příkladně postarají až do plné samostatnosti. Ručně dokrmená mláďata jsou velice přítulná, hravá a rychle se naučí opakovat první slovíčka. Vzhledem k cenové relaci, velikosti, zbarvení a s ohledem na schopnosti jsou přímo předurčeni stát se vyhledávanými domácími mazlíčky. S přibývajícími odchovy se dá předpokládat, že se s nimi brzy blíže seznámí i širší veřejnost zajímající se o papouška na ochočení. Současně bych se chtěl přimluvit za zařazování ručně dokrmených mláďat do chovu. Přítel Sedláček má párek ručně odchovaných mluvících papoušků konžských a oba ptáci spolu perfektně vycházejí. Troufám si tvrdit, že v případě včasného sestavení páru z ručně odchovaných mláďat se chovatel dočká stejně běžně úspěšných odchovů, jako je tomu například u krotkých žaků. Navíc při kontrole budek nebude muset ptáky ani sebe nadměrně stresovat. Je úžasný pocit vidět samičku, jak se pýchou přímo naparuje, když vám sedí na rameni ve chvíli, kdy obdivujete v budce její děti. Tento pocit znám od své samička kakaduů růžových a věřte, že vám při něm možná občas i trochu zvlhnou oči. A závěrem malý soukromý tip. Troufám si tvrdit, že se papoušci konžští v krátké době svou popularitou značně přiblíží a možná i předstihnou dnes nejžádanější papoušky senegalské či papoušky žako! ---------------------------------------------------------------- Pokračovanie v druhej časti, lebo táto stránka bohužial nepojme trochu písmen, a to za ňu platím!
 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.